Jak pejsek s kočičkou

Tak jsme v týdnu sklidili náš první rybíz. Černý i červený. A teď co s tim. Na marmeládu to nebylo. Možná tak na jednu skleničku. Jelikož měl veliký úspěch koláč, co udělal můj muž z dovolenkových borůvek, ne srnčích bobků (modří už vědí), tak jsem se rozhodla recept znovu otočit.

Jelikož nemůžu nic, co obsahuje laktózu, tak jsme zvolili jako náhražku kokosový olej. Ve svém zatím celkem ještě krátkém životě jsem měla doposud jen jednu fázi, kdy jsem víc vařila a pekla. Od té doby, co jsme se dali s Kubou dohromady, tak jsem zase vařit a péct nějak zapomněla. V patnácti, když mi máma říkala, ať se jí jdu dívat pod ruce, jak vaří, jsem jí oznámila, že si jednou vezmu chlapa, který to bude dělat za mě. A tak se taky stalo. Takže vařím spíš jen pro Emču a sebe přes den a večeře a víkendy patří manžílkovi. No ale proč to říkám. Protože jsem díky tomu, že se neorientuju v novodobé gastronomii, neměla tu čest zatím pracovat právě s kokosovým olejem. Představovala jsem si to jako javorový sirup, co do konzistence. A dost nepříjemné zjištění bylo, že se jedná o tuhou surovinu, na kterou musíte jít pomalu se sekáčkem na led v ruce. Nicméně jsem kýžených 125g vydolovala. Holky jsem měla obě na kuchyňské lince. Bětku v sedátku a Emču na desce. Obě řvoucí. Bětka totiž dneska vstala zadkem napřed a Ema má nějaké lítostivé období. Takže brečí třeba jen proto, že si namočí tričko a tak. Takže zatímco jsem těžila ze sklenice kokosový olej, tak obě holky řvaly. No ještě jsem aspoň mohla zandat Bebí dudlíka. Emu jsem odeslala do pokojíčku, ať se uklidní a vrátí se, až bude normální (Dušek a jeho Čtyři dohody – doporučuju). No a pak jsem měla zpracovat těsto. V mouce a cukru se válely krystaly tuhého oleje a jedno vejce bylo sakra málo na to množství. Vysypala jsem obsah mísy na vál a začala hníst. Lepší písek by si Ema nemohla přát. V prokladu na vajíčka se chvělo v chlívečku poslední koko. Naštěstí ještě použitelné. Pochopitelně mi spadly do těsta úlomky ze skořápky. Tak jsem si s nimi ještě zahrála na honěnou. Víte, jak jsou vajíčka pohyblivá, teda konkrétně bílky. Něco jako Flubber. Pro neznalce to je „postava“ z jednoho staršího amerického filmu. Takový zelený sliz, kterému vdechl život jakýsi pochybný vynálezce. No, když jsem se opět pustila do hnětení, tak jsem měla ve vteřině totálně, promiňte mi ten výraz, zaprasený ruce. A přesně v ten moment začala Alžběta nejvíc řvát. Při pokusu seškrábat si kudlou z rukou vajíčko smíchané s moukou, jsem se řízla, takže mi ještě začala téct krev, což způsobilo další Emči záchvat. Jak jsem psala, je lítostivá. A těžko jsem jí v tu chvíli vysvětlovala, že se nic neděje, že si to musím jen zalepit. Škoda, že jsem nemohla fotit celý ten proces, protože mít k tomu článku ještě fotoreport, tak myslím, že byste se pobavili dvojnásob. Nakonec se mi podařilo vytvořit celkem kompaktní těsto. Šoupla jsem ho na chvíli do lednice a poklidila tu spoušť kolem. To je mimochodem další důvod, proč moc nevařím. Vždycky nadělám strašnýho bordelu a nebaví mě to pak po sobě uklízet. Pak už to tak zábavný nebylo. Jen mi zbývalo vymyslet, čím mám vymazat koláčovou formu, když nemůžu máslo. To už jsem žhavila drát, protože něco jako pečící papír mě samotnou vůbec nenapadlo, že jo. Rozmačkala jsem těsto do krajů a nemohla jsem si nevšimnout všudypřítomných kokosových ker. Raději jsem je schovala vrstvou rybízu a malin, které jsem tam přidala pro vizuální efekt.

No, myslím, že už mám zase na nějakou dobu vybráno. Všechny jsme to naštěstí ve zdraví přežily. Doufám, že bude výsledek mého snažení aspoň poživatelný. Jinak zase žezlo v podobě vařečky přenechám svému muži, kterému bych měla líbat ruce za to, jak nám vyvařuje.